■ V našem podcastu Další prosím jste před několika lety zmínil, že kromě medicíny jste také zvažoval, že byste se dal na dráhu stavitele kosmických lodí. Co Vás nakonec přesvědčilo stát se lékařem?
V mém blízkém okolí šlo několik lidí na všeobecné lékařství. Sám jsem o téhle variantě nikdy neuvažoval, ale díky tomu jsem se o tento obor začal zajímat. Zjišťoval jsem, jaké to tam je, co s sebou nese studium a postupně se pro mě tato varianta stala nejzajímavější.
■ Proč jste se ve svém zaměření rozhodl právě pro chirurgii? Co Vás na tomto oboru nejvíce baví?
Původně, v 1. a ve 2. ročníku, jsem uvažoval střídavě o kardiochirurgii a neurochirurgii. Ale měl jsem známé ze starších ročníků, kteří již chodili sloužit na chirurgii jako studenti, tak jsem to zkusil také, a u tohoto oboru už zůstal. Od 3. ročníku jsem tam začal pravidelně chodit na služby. Viděl jsem tam spoustu případů, asistoval a začal dělat první operace. Byla to velká nemocnice, která se starala o 500 tisíc pacientů a pouze o urgentní případy. V současné době, a hlavně v Evropě, je samozřejmě nepředstavitelné, aby student 3. ročníku byl jako hlavní operatér. Na Ukrajině před mnoha lety ale toto bylo běžné.
Na chirurgii mě nejvíce baví, že je tady stále něco nového, pořád jsou nové případy, které si nejsou podobné s předchozími, a ani po absolvování mnoha různých vyšetření lékař občas neví, co pacientovi je a jak mu nejlépe pomoci.
■ V České republice jste už 12 let. Jak se Vám tu žije? Považujete po té době za svůj domov spíše Česko, nebo Ukrajinu?
Domov je tam, kde je člověku dobře. Už se cítím doma zde, v Česku, a už dávno myslím jako Čech. Rád cestuji a poznávám jiné země, ale natrvalo zatím nikde jinde být nechci. Na Ukrajině jsem již bohužel nebyl 3 roky.
■ Musím se zeptat na těžké téma, které se ale pro tento rozhovor nabízí, a to je válka na Ukrajině. Jak toto období prožíváte? Dotkla se Vás osobně tamní situace?
Toto období neprožívají dobře ani lidé, kteří nejsou z Ukrajiny. Lidé z Ukrajiny to samozřejmě prožívají hůře, již je vidět hodně velká únava a nejistota z dalšího vývoje situace. Mě osobně se válka dotkla kromě toho, že jsem Ukrajinec, i tím, že tam mám rodiče a sestru. Bohužel relativně hodně mých známých ve válce zahynulo.
■ Narážíte dnes ještě stále, i po těch letech, na nějaké předsudky ze strany pacientů, co se týče Vašeho původu?
Posledních 4-5 let již ne. Na začátku mé kariéry jsem se tu s tím setkával relativně často. Nyní už si i v malých městech v České republice lidé na cizince zvykli.
■ Letos to bude 10 let, co Nemocnice Šumperk změnila majitele. Vy tuto změnu již pamatujete, můžete nějak posoudit posun, kterým nemocnice za tu dobu prošla?
Jednoznačně se nemocnice začala rychle rozvíjet, rekonstruovat, nakupovat nové přístroje, zavádět nové postupy a operační techniky. Posun je markantní.
■ Prozradíte nám, co rád děláte ve svém volném čase?
Rádi s rodinou cestujeme, čtu knihy, jezdím na kole, běhám, a také se dále vzdělávám.