■ Jak vznikla první myšlenka vytvořit Magazín Nemocnice Šumperk?
Zdeněk: Začít vydávat zpravodaj, který by informoval o novinkách, aktuálním dění a přinášel náhled do zákulisí, bylo přání vedení Nemocnice Šumperk. Bylo to zpočátku dobrodružství, protože nikdo z nás nebyl profesionál. Významnou pomocí pro nás byla redakční rada, jejímiž členy byli a stále jsou zástupci různých odborností. Magazín byl od počátku kolektivním dílem a spolupráce trvá do dnešních dnů.
Tereza: Provedli jsme průzkum, hledali jsme inspiraci v různých zdravotnických zařízeních a dalších periodikách. Dokonce jsme s panem Brožem jeli na Kurz tvůrčího psaní do ČTK, který vedla paní PhDr. Dana Emingerová, žákyně prof. Ing. Arnošta Lustiga. Všechno, co jsme se naučili, jsme náležitě zhodnotili. Věděli jste třeba, že titulek je 70 % úspěchu? My do té doby ne. Začínali jsme jako dvouměsíčník, což ale bylo z hlediska času i obsahu neudržitelné, a tak jsme náš Magazín po několika letech transformovali ve čtvrtletník.
■ Jaký je proces tvorby Magazínu od úplného začátku až po finální vytištěné číslo?
Tereza: Nejprve je třeba sestavit redakční plán. To znamená, jaké články a témata v jednotlivých rubrikách budou. Což je samo o sobě někdy oříšek. Vymyslet číslo tak, aby bylo pestré, témata se neopakovala a aby byly články aktuální, není úplná „brnkačka“. Najít obsah vyžaduje být stále v obraze, ve střehu a aktivně se zajímat o dění v celé nemocnici.
Pak přichází na řadu samotná realizace. Psaní článků, tvorba rozhovorů, schůzky, korekce. Následně celý Magazín prochází naše redakční rada, která kontroluje věcnou správnost, odbornost, ale i chyby a překlepy po češtinářské stránce. Nakonec si už jen zbožně přejeme najít skutečně všechny chyby a odhalit případné nedostatky. Představte si, že desítky stran textu celého Magazínu čtete už po dvacáté – to se vám už potom z toho nedělá dobře (smích).
Když jsou texty po finální korektuře, náš grafik je převede do té krásné barevné podoby, ve které je pak čtete. Potom se data pošlou do tiskárny, a když nám voňavé a ještě horké Magazíny dovezou do skladu, čeká nás ta fyzicky nejtěžší část – roznést všech zhruba 1 200 čísel po celém areálu nemocnice a na všechna oddělení.
■ Co Vám tvorba Magazínu přinesla? Na co nejraději vzpomínáte?
Tereza: Stejně jako každý člověk je jiný a má specifickou práci, je i každý rozhovor jedinečný a zajímavý. Naučila jsem se porozumět řadě nových věcí. Každý rozhovor mě obohatil, a protože to bylo vždy nové, neuvěřitelně mě to bavilo. Když jsem psala jeden ze svých nejnáročnějších článků z oboru ortopedie, měla jsem po hodinách studia všech termínů pocit, že už si to snad zvládnu odoperovat i sama (smích).
Zdeněk: Souhlasím s Terezkou. I pro mne je práce na Magazínu poučením a někdy i dobrodružstvím. Je úžasné naslouchat nestorům šumperského zdravotnictví, dozvídat se o jejich nelehkých začátcích a stejně tak se probírat starými kronikami z některých oddělení nemocnice. Vracíme se ve vzpomínkách o padesát, šedesát i více let zpátky. Když jsem tvořil články a rozhovory do rubriky historie, dozvěděl jsem se mnoho zajímavých informací nejen o lidech, ale i o událostech, které historii nemocnice provázely.
■ Co bylo na tvorbě Magazínu nejtěžší?
Zdeněk: Celá práce na Magazínu je krásná. Jen je někdy složité přeložit odborné lékařské výrazy do srozumitelné lidské řeči. Někdy to zabere i pár hodin studia. Nemáme ambice být odborným časopisem a potřebujeme, aby naše články pochopil i čtenář – laik, ale na druhé straně chceme, aby bylo vše napsáno správně.
Tereza: U již zmíněného článku z ortopedie jsem studiu nové operační techniky věnovala v podstatě více času než samotnému psaní článku. Tím, že nejsme zdravotníci, je někdy opravdu těžké pochopit medicínské výrazy natolik, abychom je pak mohli v Magazínu předložit laické veřejnosti. Pak tu byly ještě jazykové korektury – za dobu psaní Magazínu jsem se z češtiny naučila tolik, co snad ne za celé své studium (smích). Jednou jsme se dokonce dostali do takové slepé uličky, že jsem musela napsat do Ústavu pro jazyk český.
■ Co byste Magazínu přáli do dalších let?
Tereza: Přála bych si, aby byl personál nemocnice možná trochu aktivnější ve sdílení toho, co je na jejich pracovištích nového. Často se nám stávalo, že jsme hledali inspiraci na články a úplnou náhodou narazili na velmi zajímavé novinky. Naprosto chápu, že zdravotnický personál má jiné starosti, než myslet na to, aby se o novinkách psalo v Magazínu. Pečují o naše zdraví, a to je prioritou. Milí kolegové, nezapomínejte na to, že na oddělení marketingu sedí nažhavení s tužkou v ruce vaši „pisálci“ a jsou lační po nových tématech stejně, jako naši věrní čtenáři.
Zdeněk: Samozřejmě přeji Magazínu především hodně spokojených čtenářů. Zdá se, že se nám daří tohle přání plnit. Zpočátku jsme z distribučních míst sbírali nerozebrané Magazíny. Dnes si na některých místech, kde je časopis k dispozici, říkají o „nášup“. Pokud se týká obsahu, byli bychom vděčni našim spolupracovníkům, kdyby přicházeli s poutavými náměty ze života nemocnice, rádi je využijeme k dalšímu zajímavému psaní.