■ Aleši, Vy jste nám teď prozradil, že jste přišel přímo z Vašeho Akrobat Parku. Už je to více než 20 let, co jste ho otevřel. Tenkrát to bylo těsně po vítězství na olympiádě a bylo to asi s větší pompou, než jste sám očekával, je to tak?
To byla obrovská shoda náhod. Začal jsem s výstavbou parku už v roce 2000, v roce 2002 jsem vyhrál a doopravdy shodou náhod se zrovna park otevřel. To načasování bylo samozřejmě skvělé, on by se otevřel tak jako tak, ale s takovou pompou, s takovou obrovskou publicitou a s tolika lidmi, kteří potom do parku jezdili a jezdí, by to asi nebylo.
■ Ano, v několika rozhovorech jste zmínil, že otevřít akrobatický park byl Váš velký sen.
Když jsem v 15 letech začínal, tak jsme měli se Ski klubem Šumperk takový malý areál na Krásném. Já jsem ale relativně rychle výkonnostně vyrostl a musel jsem začít cestovat po celé Evropě proto, abych našel tréninkové podmínky, které jsem potřeboval. Takže jsem napřed odjel do Bratislavy, odtud jsem dojížděl do Vídně, následně do Švýcarska a vždycky mě mrzelo nejen, že nemáme u nás v Česku světový areál, ale že nemáme vlastně žádný. V době, kdy jsem začínal, bylo těch areálů v republice 5-6, většinou konstruovaných z lešení. Poté, co přišla revoluce, došlo k výraznému rozvoji stavebnictví, poptávka po lešení prudce vzrostla, a tak častokrát to lešení prostě zmizelo.
Já jsem měl sen, že vytvořím nějaký areál. Neměl jsem úplně ambici, že by to mělo být takhle velký, jak se to nakonec povedlo, ani jsem si nemyslel, že by tam jezdilo nějak moc turistů nebo sportovců, já jsem to tak nějak sobecky chtěl hlavně pro sebe, abych nemusel cestovat a mohl jsem trénovat konečně doma. Samozřejmě jsem trochu někde vzadu tušil a doufal, že tam budou noví následovníci přicházet, ale ze začátku jsem to chtěl hlavně sám pro sebe. Objížděl jsem různá místa, samozřejmě i v rámci Šumperka jsme se bavili o dvou místech, ale bohužel to nedopadlo, a nakonec mě cesta zavedla do Štítů, kde jsem našel domov pro Akrobat Park. Ze začátku to doopravdy byly jenom můstky a bazén, nebyl tam záměr mít penzion, restauraci, vlastně všechno, co z toho dělá v tuhle chvíli ten největší areál na světě, a kdybychom to asi vytvořili tady v Šumperku, tak ta poptávka po ubytování a po restauraci v místě by taková nebyla, takže by s největší pravděpodobností to byl další světový areál, který by byl ale jen a pouze o můstcích, ale nebylo by to centrum. Akrobat Park ve Štítech je opravdu největší centrum svého druhu na světě, protože ti sportovci, když tam přijedou, tak nemusí opustit brány Akrobat Parku a mají všechno.
■ Když přijedeme do Acrobat Parku, máme šanci Vás tam vidět skákat?
Já si skočím tak jednou, dvakrát ročně. Nemám na to bohužel úplně čas.
■ Vždyť to je hned, ne? Vylezu tam a skočím.
(Smích.) No musím se obléct do neoprenu, do lyžáků, ono připravit se není jen tak. Zase nechci přehánět – je pravda, že když k nám přijedou cyklisti, kteří jedou jenom na pivo, a vidí tam ta děcka, jak skáčou, a chtějí si to zkusit taky, tak je samozřejmě oblečeme, vybavíme a jdou si skočit. Za hodinu, za dvě mají odskákáno. Ale pro mě, který skáču na nějaké vyšší úrovni, než bych si šel skočit jednoduchý nebo dvojný salto, půjdu si raději s klukama na stadion zahrát hokej.
■ Takže kdokoliv, kdo pojede kolem a řekne, tak si to bez nějaké větší přípravy nebo tréninku může zkusit? Vezme si neopren, lyžáky, lyže, vestu, helmu a jde si skočit?
Tam jsou různé velikosti můstků. Začínali jsme s těmi profi, protože jak jsem říkal, sobecky jsem si to dělal pro sebe. K tomu jsme časem přistavili menší, říkáme tomu baby můstek. Na něm začíná každý bez ohledu na to, jestli to je dítě, anebo dospělák. Ten zvládnou doopravdy všichni.
■ Co musí člověk splňovat, aby se z rekreačního skokana posunul na profesionálnější úroveň?
Jsou to píle a vůle. Ideální je, když dítě nebo mládežník má základní předpoklad – třeba umí nějakou akrobacii. Nemusí to být vysoká gymnastika, ale na druhou stranu gymnastika je základem, já si troufnu říct, všech sportů. Orientace ve vzduchu a obratnost jsou důležitější než ohebnost. Určitá míra akrobacie, míněno gymnastiky, a k tomu základ lyžování, na kterém samozřejmě neustále s dětmi pracujeme. Ale akrobacie, to znamená přemety, salta, vruty, to všechno by už měly děti, které k nám jdou, umět. Je to základní předpoklad k tomu, aby se potom dostaly na vyšší úroveň, která nemusí být samozřejmě úplně profesionální.
■ My se tady bavíme o tom, co by měly mít děti za předpoklady, ale Vy sám, když jste poprvé skočil, tak už jste dítě nebyl, byl jste už tehdy na střední škole. Měl jste za sebou nějakou průpravu gymnastiky, lehké atletiky?
Ano, to jsem byl v prváku. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem odchovanec šumperské gymnastiky, a myslím si, že trenéři, které jsme tady vždy měli, byli kvalitní a já, když jsem přišel do freestylového lyžování, tak jsem uměl z gymnastiky relativně hodně. Dělal jsem věci, jako jsou veletoče a salto z hrazdy, z bradel a ze všeho, takže bych řekl, že jsem byl v nějaké top desítce v Československu v té době a v té věkové kategorii. Můj gymnastický základ nebyl vůbec špatný.
■ A jaké to bylo postavit se tehdy poprvé na ten můstek? Pamatujete si ještě na ten pocit?
Pamatuju. Bylo to vysoko, na Krásném, když jsem vylezl na ten můstek, připadal jsem si jako na Eiffelovce a říkal jsem si, jestli já z té Eiffelovky skočím. Ale samozřejmě to lešení, všechno bylo úplně jiný, než jsou standardy teď. Teď je to fakt posunuté k bezpečnosti neuvěřitelným způsobem. Dřív to byl punk se vším všudy, bylo to hrozné. Nicméně když jsem stál nahoře, koukal jsem dolů, tak si pamatuji, jak Vláďa Letovský, tehdejší trenér akrobatického lyžování tady v Šumperku, když jsem tam stál možná 10–15 minut, to nakonec nevydržel a „žduchl“ do mě. A nakonec jsem mu byl vděčný za to, že to udělal, že mě popohnal trošku dopředu. On tam vlastně nastartoval moji kariéru.
■ Takže bez tohohle prvního „žduchnutí“ byste nic neměl.
Já bych vlastně nikdy nebyl olympijský vítěz.
■ Když jste vyhrál olympiádu a ze dne na den jste se stal hodně známým člověkem, jak jste to vnímal? Co to pro vás všechno znamenalo v osobním životě?
Měl jsem obrovskou výhodu v tom, že když jsem vyhrál olympiádu, tak jsem nebyl teenager, ale měl jsem 29 let. Už jsem byl podle mě dosti dospělý člověk, už jsem věděl, co chci, měl jsem projetý celý svět a měl jsem určitá očekávání, která jsem nasbíral ze zkušeností od jiných olympijských šampionů. Takže jsem měl dost jasnou představu, kterým směrem chci jít v rámci sportovního marketingu, v rámci své další sportovní kariéry i toho, co chci budovat. V tomhle směru jsem nebyl úplně ten blázen, který s prvníma prachama, které dostal od olympijského výboru, si půjde koupit kamáro, drahé hodinky nebo je utratí za piva s kamarádama. V té chvíli jsem měl všechno, co jsem potřeboval k vlastnímu životu, od nemovitostí až třeba po auto. Nepotřeboval jsem peníze nějak rozhazovat, ani jsem neměl tu touhu, upřímně řečeno. A jestli jsem se změnil, nebo nezměnil, myslím si, že takový okamžik každého člověka určitým způsobem změní. Většinou to na sobě člověk sám nepociťuje, protože je vystaven najednou tolika tlakům a tolika změnám, na které reaguje. Může se stát, že si lidi řekli: „Aleš se změnil.“ Ale nedostal jsem se nikdy do fáze, že by mi někdo z mých nejbližších řekl, že jsem se změnil v idiota nebo v člověka, který by se otočil o 180 stupňů.
■ Mě zaujalo vaše povídání v jednom rozhovoru, kde jste říkal, že jste v Bratislavě prodával noviny na ulici, pak jste sedl na kolo a jel na něm do Vídně, abyste tam mohl trénovat. Takže ta oběť, nehledě na to, že jste musel vstávat ve čtyři hodiny ráno, byla veliká. A pak jste teda ještě pěstoval růže.
To pěstování je hodně nadnesené, já jsem pracoval ve skleníku, kde se pěstovaly růže, a staral jsem se o jednu řadu růží, která byla ale fakt dlouhá. Nicméně to nenazývám nikdy jako oběť, protože ona to oběť vůbec nebyla, já jsem všechny tyhle věci dělal, protože to miluju. Zpětně si myslím, že lidi, kteří mluví o tom, že se obětovali proto, aby se dostali tam, kam se dostali, neobětovali vůbec nic. Oni se rozhodli volně, svobodně, rozhodli se, že to budou dělat, aby se někam dostali. To není oběť, to je jenom cesta. Jsou to překážky té cesty. Neobětoval jsi nic, pokud jsi to miloval, oběť by to byla ve chvíli, kdy by tě někdo přinutil.
■ Co pro Vás byla zatím největší výzva?
Kdybych to měl vzít jako lidskou totální hodnotu, tak je to samozřejmě otcovství.
Na VIII. reprezentačním plese Nemocnice Šumperk předala primářka dětského oddělení MUDr. Andrea Lysáková Aleši Valentovi certifikát patrona dětského oddělení Nemocnice Šumperk. Aleš zároveň věnoval do charitativní dražby plesu jeho taneční boty ze StarDance. Ty se vydražily za neskutečných 200 000 korun, které byly věnovány dětskému oddělení na nákup novorozeneckého resuscitátoru Neopuff, který v případě potřeby pomůže na našich operačních sálech právě narozeným miminkům s prvním nadechnutím.
