Jak jste se k Vašemu povolání dostala? Byla v tomto oboru u Vás nějaká rodinná tradice?
Vůbec ne, já jsem ze statku. (smích) Oba moji rodiče byli vystudovaní zootechnici, dvě sestry chodily na ekonomku, jedna na zemědělku a bratr je zedník. Takže tomuto oboru se věnuji jen já.
Vše začalo na základní škole. Tehdy jsem vůbec nevěděla, co bych mohla dělat. Říkala jsem si, že by mě bavilo být třeba zdravotní sestřičkou nebo kuchařkou. Paní učitelka, která měla na starosti vzdělávání, si ale tehdy všimla, že navštěvuji přírodovědný, fyzikální a chemický kroužek, a nabídla mi, zdali nechci zkusit přijímací zkoušky na školu laboranta. A já jsem si řekla „proč ne“. Tenkrát byly ještě umístěnky, takže si každý okres řekl, kolik pracovníků dané profese by potřeboval. A okres Šumperk měl zájem o dva laboranty. Takže i když se nás odtud hlásilo asi osm, tak jsme věděli, že dostat se mohou jen dva. A já jsem měla teda to štěstí, že jsem se dostala.
Hematologie, kterou jsem si zvolila, mě bavila od úplného začátku. Dělala jsem tehdy i odbornou práci s jedním panem docentem. Byl to pro mě zážitek, v té době ještě nebylo téměř žádné vybavení, ale pan docent měl snímky z elektronového mikroskopu. To bylo něco neskutečného, vidět buňky trojrozměrně.
Moc mě to bavilo a tehdy jsem si řekla, že bych se chtěla dostat na hematologii na transfuzní službu. A to se mi i splnilo – když jsem školu dokončila, transfuzní služba zrovna nabírala nové pracovníky, a já jsem se dostala. Tam jsem začala, a tu práci dělám dodnes. A teď, před odchodem do důchodu, musím říct, že to byla dobrá volba. Prožila jsem si to moc hezky a bavilo mě to. (Pozn. redakce: Transfuzní služba tehdy společně s nemocnicí spadala pod Okresní ústav národního zdraví, v průběhu času se vlastnictví společností měnilo a paní Andršová dnes spadá pod centrální laboratoř Nemocnice Šumperk.)
Jakých změn jste si za dobu Vašeho působení v nemocnici všimla?
Musím říci, že změnu vidím nejen ve vědě, ale i v přístupu pracovníků. Téměř všechny kolegyně, které se mnou tehdy na „transfúzce“ začínaly, dělaly tuto práci až do důchodu. Nikdo moc neodcházel. Dnes je ale doba jiná, mladí musí řešit daleko více věcí. My jsme tehdy například věděli, že dostaneme družstevní byt. Dneska ale příliš jistoty nejsou, proto jsou mladí dravější, někdy, i když je práce baví, tak pokud za ni nedostanou adekvátně zaplaceno, raději odejdou, třeba i do jiného oboru. To jsem já naštěstí nikdy nemusela řešit.
A co se týče vědy, ta šla samozřejmě neskutečně dopředu. Pamatuji první analyzátor na počítání bílých krvinek, takový úplně nejjednodušší. Jinak jsme ale všechno dělali pod mikroskopem, v komůrkách, srážení krve se dělalo ve vodní lázni, sami jsme si vyráběli skleněné háčky z takových trubiček nad kahanem a se stopkami v ruce jsme tahali vlákénko až se srazilo a odečítali jsme z tabulek… to byly začátky, kdy nebylo skoro nic. Věda za ty roky obrovsky poskočila a nikdo z mladých kolegů si dnes neumí skoro ani představit, že mu výsledek nevyplivne analyzátor, ale že by k tomu musel svépomocí dojít prostřednictvím nějaké chemie, míchání barviček nebo počítání a mikroskopu. (smích)
Mnoho let jste byla vedoucí centrální laboratoře. Co je na této pozici nejtěžší?
Je to samozřejmě velká zodpovědnost. Pro mě osobně bylo nejtěžší, když jsem jako vedoucí musela řešit mezilidské vztahy. Všechno ostatní – něco objednat, zařídit, nechat opravit – je jen o tom, jak si to člověk zorganizuje. Ale když se pohádají dva kolegové mezi sebou, opravdu to drhne, a vy to máte nějak řešit, jsou to ty nejhorší chvilky, které člověka ve vedoucí funkci podle mě potkají. Když to mezilidsky nefunguje. Protože každý může mít svou pravdu, vidí to ze svého úhlu, a vy máte být ten, kdo to nějakým způsobem rozsoudí. Nikomu neublížit a vyřešit to ke spokojenosti všech, je nejtěžší. Přece jen je nás tu na oddělení v současnosti pětačtyřicet, takže přirozeně k nějakým sporům čas od času dochází. Ale také musím říct, že se nám to vždy podařilo nějak vyřešit.
Co byste poradila člověku, který se zrovna rozhoduje, jakou práci bude dělat, a přemýšlí o povolání zdravotního laboranta?
Řekla bych mu, že se musí rozhodnout sám. Ať se přijde podívat k nám do laboratoře, jakou práci tu děláme, a řekne si sám pro sebe, zdali by ho to zajímalo a chtěl by to dělat také. Protože pokud člověk sám nebude cítit, že to chce dělat, tak může být sebelepší prostředí, ale nepřitáhne ho. Práce vás musí zajímat a musíte v ní vidět smysl, protože jinak šťastní nebudete. Utečete a budete hledat jinde.
Jaké máte plány na důchod? Budete odpočívat nebo plánujete čas trávit spíše aktivně?
Manžel na podzim také odchází do důchodu, takže se těšíme na společně strávený čas. Máme už 5 vnoučat, která k nám jezdí téměř každý víkend. Rádi jezdíme na vodu, na hory, máme rádi folkové a country festivaly, ale na nic z toho nebylo zatím moc času. Plánuji tedy aktivní odpočinek – už studuji stezku Českem, kterou by se mi také líbilo projít. Určitě nechci ležet doma, chci si to užít. (smích)
Na závěr bych ráda poděkovala všem spolupracovníkům laboratoře za jejich podporu a přátelství.