■ Nejdříve mi dovolte položit otázku, jak Vám sloužilo operované koleno v uplynulých pěti letech?
Tehdejší pan primář Zdeněk Štěpán odvedl před pěti lety skvělou práci. Koleno drží a nic mě nebolí. To mi umožňuje jezdit na kole, v zimě se sklouznout na běžkách a také se starat o koupaliště v bludovském Vlčím dole. Pomáhají mi synové a vnoučata. Udržujeme bazén v chodu od května do silvestra.
■ Většina bazénů končí provoz se závěrem prázdnin. V Bludově se lidé koupou i na silvestra?
Ano, už se z toho stala tradice. Loni jsme tu měli sedmdesát otužilců z Bludova, Zábřeha i širšího okolí. Vyřezali jsme dráhu v ledu, voda měla jeden stupeň a všichni si užili několik minut silvestrovského koupání. Kromě toho si chodí každý den několik otužilců zaplavat ráno před sedmou, než jdou do práce. Akce pro otužilce pořádáme i na Mikuláše, pak připravíme nějaké občerstvení, čaj, klobásky atd. Bazén je pro veřejnost otevřený celý den bezplatně.
■ Pojďme ale k hlavnímu tématu našeho rozhovoru. Letos v létě Vám starost o kvalitu vody v bazénu překazila nehoda. Co se stalo?
Mojí velkou starostí a zároveň potěšením je péče o celé koupaliště a samozřejmě i kvalitu vody. Letos v létě, bylo to 27. července, jsem jel po deváté večer dávat chemii do vody. Přijel jsem na kole, položil jsem levou nohu na zem a otočil jsem se s nějakou otázkou na syna. Noha mi v tu chvíli uklouzla na mokré trávě a ztratil jsem rovnováhu. Nejdříve jsem spadl na zem já, na mě elektrokolo, těžkým rámem přímo doprostřed stehna levé nohy.
■ To zní dosti děsivě…
Ozval se zvuk, jako když praskne větev, a věděl jsem, že je zle. Sundali mi gumáky a montérky, noha nevypadala vůbec dobře. Přijela „rychlá“, zafixovali mi nohu nafukovací dlahou a jeli jsme do nemocnice. Službu měl zrovna pan doktor Psotka z ortopedie, prohlédl si snímek a bylo jasné, že je to špatné. Jenom jsem zaslechl poznámku „budeme vrtat“ a vybavily se mi vzpomínky. Podobný úraz se mi stal v mládí, jen to tenkrát bylo pod kolenem. Pan doktor zajistil extenzi, tj. natažení končetiny, aby se zlomenina, pokud možno, co nejvíce srovnala.
■ Takový zákrok zřejmě nestačil k vyléčení…
To opravdu ne. Kost byla tentokrát podélně rozštípnutá a příroda by si sama nepomohla. Hned v pondělí mě vezli na operační sál, kde mě čekal pan primář Ján Debre s celým operačním týmem. Bál jsem se narkózy, přece jen mi je pětaosmdesát, měl jsem strach, že se neprobudím. Navíc se něco podobného stalo v pokročilém věku mému příbuznému, který se již z operace nevzpamatoval. Ale sestřičky i lékařský personál mi slíbili, že to dobře dopadne, dodali mi důvěru. Já jsem si nakonec řekl, že jsem sportovec a musím to zvládnout. Všem, kdo se mnou byli na operačním sále, chci moc poděkovat, byli opravdu úžasní.
■ Když je pacientovi osmdesát pět let, prodělá komplikovanou zlomeninu stehenní kosti a operaci, tak si každý nejspíše představí, že následuje nechodící sádra několik týdnů nebo i měsíců, pacient je upoután na lůžko a skončí na vozíku. Jak jste se s takovou představou vypořádal?
Neměl jsem moc času na přemýšlení. Druhý den ráno mě dva zdravotníci zvedli z postele na nohy. A já jsem udělal několik prvních kroků ke dveřím a zpátky. Pár hodin po operaci. Je to nepředstavitelné, ale tak dnes opravdu lékařská péče pokročila. Zmínil jsem svůj podobný úraz před 60 lety. Tenkrát jsem se léčil skoro rok, dlouho jsem měl nechodící sádru a málem jsem skončil v invalidním důchodu. Teď jsem se za jediný týden naučil chodit s pomocí berlí i po schodech, to bylo ještě za pobytu na ortopedii. A protože mám sportovního ducha, bral jsem to jako trénink. Místo ležení na posteli jsem chodil po chodbách. Třeba i v noci.
■ Tak těžký úraz ale jistě vyžaduje další rehabilitaci. Kde jste v léčbě pokračoval?
Očekával jsem dle vlastní zkušenosti, že budu odeslán do Velkých Losin, nebo jinam mimo nemocnici. Ale k mému údivu jsem putoval jen o budovu vedle na nové oddělení akutní lůžkové rehabilitace přímo v nemocnici k panu primáři Tomáši Vilhelmovi. A musím říci, že jsem byl přístupem veškerého personálu nového oddělení doslova nadšen. Rehabilitace byla intenzivní, každému pacientovi ušitá přímo na míru. Vše fungovalo na minuty přesně a já jsem byl ve tři odpoledne po procedurách vyřízený jako po těžkém sportovním tréninku. Většinou jsem hned usnul. Potom jsem si dával ještě večer druhou fázi, trénoval jsem chůzi po dlouhé chodbě a po schodech, abych byl co nejdříve soběstačný.
■ Jste celoživotní sportovec, máte naježděny statisíce kilometrů na kole a desítky tisíc na běžkách. Pomohl Vám sport zvládat takto těžkou situaci i ve Vašem věku?
To rozhodně ano. Při rehabilitaci jsem používal mnoho přístrojů, které mají něco společného se sportem. Často jsem šlapal na rotopedu, díval jsem se přitom oknem na hory a představoval si, že jedu nějaký závod. Třeba italskou Marcialongu (pozn. jeden z nejtěžších závodů na běžkách) nebo finiš Vasova běhu. Tak jsem si vždy ve finiši na kole ještě přidal zátěž. Rehabilitaci jsem prožíval také zároveň s olympiádou, při cvičení jsem se díval na cyklistiku v televizi a představoval si, že s nimi závodím. Byla to pro mě obrovská motivace. Měl jsem také rád rozcvičení v bazénku, vanu s více vodními proudy, chůzi s odlehčením ve vakuovém vaku, vlastně všechno. Úžasné sestřičky nás občas doprovodily i ven na procházku po areálu nemocnice. To jsem si připadal, že jsem opečováván jako v mateřské školce. Viděl jsem i na ostatních, jak taková drobnost, že se dostali ven na vzduch, pomáhá jejich psychice. Považuji způsob rehabilitace u pana primáře Vilhelma a jeho personálu za naprosto dokonalý. Pravděpodobně bych mohl ještě v rehabilitaci na lůžkovém oddělení pokračovat, ale připadalo mi, že už zabírám místo někomu potřebnějšímu, tak jsem požádal o uvolnění. Teď už cvičím pravidelně doma.
■ Jakému cvičení se v domácím prostředí věnujete?
Kdykoliv vstanu z postele, třeba i v noci, postavím se nejdříve na balanční talíř a pár minut na něm cvičím rovnováhu a zároveň rotace. Ráno si pak sednu na rotoped a najedu nějaké kilometry. Potom si vezmu francouzskou hůl a chodím okolo domu, hlavně trénuji na schodech a ve svahu. Jezdím už zase na kole a výbornou rehabilitací je pro mne také jízda na paddleboardu. V zimě určitě zkusím zase běžky, ale už jen takové sklouznutí. Přece jenom rychlejší jízda a brždění v pluhu už mi vzhledem k prodělaným operacím nedělají dobře.
■ Zmínil jste se, že jste měl podobný zážitek se zlomeninou nohy jako mladý sportovec. Můžete srovnat svoji zkušenost s léčbou tehdy a dnes?
To je absolutně nesrovnatelné. Bylo to v roce 1963. Tehdy mě přivezli do špitálu ze šumperského Kotle se zlomeninou obou kostí pod kolenem. Několik týdnů sádra, léčba trvala dlouhé měsíce a o nějaké rehabilitaci nebyla řeč. Po druhé operaci jsem si nakonec s rehabilitací musel pomoci sám. Mohu tedy srovnávat a vidím obrovský pokrok ve zdravotní péči. Druhý den po náročné operaci se dnes můžete postavit na nohy a za pár dní chodíte. Zažil jsem po operaci kyčle a kolene rehabilitační pobyt mimo šumperskou nemocnici a určitě mi také pomohl. Ale zážitek z rehabilitace na akutním lůžkovém oddělení šumperské nemocnice, pod vedením pana primáře Tomáše Vilhelma a celého týmu, se nedá označit jinak než jako naprosto dokonalý. Už jsem toho opravdu za život zažil se šumperskou nemocnicí hodně, ale jak se v průběhu času zkvalitnila zdravotní péče, je neuvěřitelné, a myslím, že si to málo lidí uvědomuje. Všem lékařům, sestřičkám a veškerému personálu ortopedie i akutní rehabilitace chci za péči o mne ještě jednou moc poděkovat.
