Pro laika změť čar a barevných obrazů, pro odborníka na první pohled informace o mozku pacienta. „Tohle je levý přední spánkový lalok, tohle pravý. A tady není na první pohled něco v pořádku, jde evidentně o epilepsii. Po těch letech vidím komplexně obraz pacientova mozku, jakmile se podívám na obrazovku počítače,“ říká pan doktor Holman. Jen tak mimochodem poznamená, že ke konci pracovní doby si musí občas vzít silnější brýle a prozradí, že v červenci oslavil osmdesáté narozeniny a krátce nato padesát sedm let práce v šumperské nemocnici. Zanechal nesmazatelnou profesní i lidskou stopu nejenom jako lékař a primář, ale také jako dlouholetý učitel na Střední zdravotnické škole v Šumperku.
Můžete prozradit, jak se musí lékař udržovat v kondici, aby mohl pomáhat lidem i v čase svých osmdesátých narozenin?
Já už jsem spíše neviditelný pomocník. Popisuji elektroencefalogramy a zrakové a sluchové evokované potenciály. Jde o záznamy elektrických proudů, které vznikají v oku, eventuelně v uchu, šíří se po drahách v mozku, následně jsou snímány z povrchu hlavy a zobrazeny. A podle odchylek od normálu stanovujeme diagnózu. O pacientech si čtu spíše ze zdravotní dokumentace. K práci mi v tuto chvíli stačí počítač a dobrá EEG laborantka, která se postará o kvalitní záznam bez artefaktů. Těch křivek jsem už prohlédnul tolik, že by to stačilo skoro na obvod rovníku. Je to časově náročné. Mým hlavním přínosem je, že pomáhám s diagnózou a šetřím čas kolegů. V kondici se držím prací na zahradě, vycházkami do lesa a cestováním. Procestovali jsme s manželkou kus světa, teď už to jsou hlavně cesty za teplem a mořem.
Prohlédnout očima čáry v délce rovníku, tedy čtyřicet tisíc kilometrů čar se zdá být nad lidské síly….
Tak počítejte se mnou. Obrazovka má šířku 50 centimetrů a je na ní 20 řádků. Jeden záznam má 75 stran. Grafická křivka jednoho pacienta tedy měří 750 metrů. Každý rok jsem prohlédnul a popsal nejméně 1 200 záznamů, což představuje délku 900 kilometrů. A popisem grafů se zabývám 44 let. Tak to je celkem 39 600 kilometrů. V učebnici zeměpisu najdeme, že obvod Země kolem rovníku měří 40 075 kilometrů. Tak už chybí jen 475 kilometrů, to je práce asi na půl roku.
Jaká cesta Vás přivedla k medicíně? Bylo to ve Vaší rodině dědičné povolání jako v mnoha jiných?
Narodil jsem se v Rájci nad Svitavou, ale už v roce 1945 jsme se přestěhovali do Loučné (tehdy Vízmberka). Tam jsem vyrůstal a pak vystudoval dnešní gymnázium, tehdy to byla jedenáctiletka, v Šumperku. Mezi mými předky nejsou lékaři, tatínek byl strojní zámečník a maminka dámská krejčová. Na střední škole mi šla matika a fyzika, tak jsem původně uvažoval o technickém zaměření, můj kamarád Mirek Vrána chtěl jít na medicínu. To mě zaujalo. Nakonec to dopadlo přesně obráceně a studijní obory jsme si vyměnili. Já jsem šel na medicínu a on studoval fyziku.
Neurologická specializace nebývá mezi mediky úplně první volba. Proč jste zvolil právě tento obor?
V době, když jsem již studoval medicínu v Hradci Králové, se u mých příbuzných objevily příznaky roztroušené sklerózy. Začalo mě to profesně zajímat. A nakonec o mé profesní orientaci definitivně rozhodl prof. MUDr. Miroslav Šercl, DrSc., vynikající odborník a můj skvělý učitel, kterému jsem měl možnost dělat pomocnou vědeckou sílu ještě při studiu na fakultě. Mohu jen potvrdit, že neurologie je obor opravdu náročný na teoretickou přípravu. Ale prakticky také.
Nabízí se otázka, proč jste zvolil právě Šumperk jako své první a trvalé pracoviště? Nelákala Vás atraktivnější medicínská zařízení?
Měl jsem štěstí, že v roce 1966, kdy jsem nastupoval, už přestaly platit umístěnky. Mohl jsem si tedy hledat místo sám a rozhodl jsem se pro návrat domů. Domníval jsem se, že neurologii najdu nejspíše v Priessnitzu, v lázních Jeseník, ale tam jsem zjistil, že by šlo více o psychiatrii než neurologii. Volné místo bylo v té době v Šumperku, tak jsem se rozhodl nastoupit. Zdejší oddělení bylo již poměrně rozvinuté a mělo tradici od počátku padesátých let. Málokdo si uvědomí, že za to mohla především dětská obrna, která byla často nemocí smrtelnou, nebo přinášela trvalou invaliditu. Proto ve spolupráci s olomouckou fakultní nemocnicí vznikla neurologie i v Šumperku. Nejdříve ambulantní, později za prvního primáře MUDr. Jaromíra Charamzy i lůžková. Ani v polovině šedesátých let nebyla o práci na oddělení nouze. Krátce po mém nástupu se otevíralo dvacet nových lůžek. Dostal jsem základní plat 1250 Kč měsíčně. K tomu ještě náležel pohraniční příplatek 800 Kč, to byla výhoda. A tak jsem 1. srpna 1966 nastoupil jako začínající lékař.
Ortoped se podívá na rentgen, nebo dnes již přímo do kloubu, a vidí, co je potřeba léčit. Neurolog to má poněkud složitější. Přesto se diagnostické metody ve Vaší, téměř šedesátileté praxi, vyvíjely a zpřesňovaly. Můžete porovnat dobu Vašich začátků a současnost?
Neurologie to měla s diagnostikou složité vždy a do značné míry má i dnes. Museli jsme se vždy spoléhat na nepřímá zobrazení nervových struktur. Klasický rentgen nervové tkáně nerozezná. Metody byly bolestivé. Používalo se nafouknutí mozkových komor vzduchem PEG, tedy pneumoencefalografie, angiografie cév atd. Neurologové dělí diagnostické metody na ty před CT (počítačový tomograf) a po CT. Dalším obrovským posunem je vyšetření magnetickou rezonancí, které poskytuje zobrazení nervových struktur mnohdy lepší než anatomický atlas. Vyšetření provádí specialisté na radiologii. Velkým pomocníkem v diagnostice je elektroencefalografie, na jehož výstup se právě díváme na obrazovce. Vyšetření EEG je nepostradatelné při diagnostice mozkové smrti, epilepsie a řadě dalších chorob. Elektroencefalograf se též zdokonalil s rozvojem techniky. Dokáže snímat elektrické potenciály mozku z mnohem více elektrod, více je zesílit, analyzovat jejich amplitudy a frekvence a barevně výsledek zobrazit. Vyšetření trvá s přípravou asi hodinu, vlastní záznam 20-40 minut. Je bezbolestný, pacient při něm leží a má zavřené oči, mnozí pacienti při něm usnou.
Na začátku roku 1989 jste se stal v pořadí pátým primářem neurologie v Šumperku. Jak vzpomínáte na vedení kolektivu? Byl jste přísný manažer?
Přebíral jsem primariát 1. ledna 1989 od mého předchůdce MUDr. Lubomíra Tichého, kterého jsem již dříve dva roky zastupoval. Myslím, že jsem příliš striktní nebyl a ani nemusel být. Kolektiv měl na oddělení tolik práce, že na žádné hlouposti nebylo ani pomyšlení. V době otevření nového panelového pavilonu, dnes budova A, narostla neurologie na své maximum šedesáti lůžek a zabírala dvě patra. To byl historicky nejvyšší počet. Byla nutná nepřetržitá příslužba, oddělením prošlo přes tisíc pacientů ročně. Jedno patro měl na starosti MUDr. Alexandr Bambušek a druhé MUDr. Ivo Elsner, oba již tehdy atestovaní lékaři. Oddělení bylo líhní nových neurologů, kteří odcházeli na primariáty mimo Šumperk, později též do soukromých ambulancí. A nejspíš jsem opravdu příliš přísný nebyl. Pokud mohu soudit i podle toho, jak jsem byl po odchodu z primariátu vlídně přijat celým kolektivem opět jako kolega. Byli ke mně všichni přátelští. Primariát jsem předal 1. června 2006 šestému primáři v pořadí MUDr. Alexandru Bambuškovi a od té doby pracuji na oddělení jako lékař v laboratoři EEG a evokovaných potenciálů.
Nebyl jste ale jenom lékařem a primářem. Dlouhá léta jste předával zkušenosti a vědomosti studentům Střední zdravotnické školy v Šumperku.
Učil jsem na SZŠ od roku 1980 čtvrt století. Mými předměty byla somatologie a neurologie. Vzpomínám velmi rád na dobu před reformou školství, kdy ze šumperské „zdravky“ vycházely vzdělané a fundované zdravotní sestry. Byla to opravdu vynikající škola. Díky praktické spolupráci s nemocnicí byly sestry připraveny na plnohodnotné zapojení do práce a zastávaly ty nejzodpovědnější pozice. S reformou, která posunula kvalitu škol o řád níž, jsem se nikdy nesmířil. Jsem rád, že se plnohodnotné vzdělání všeobecná sestra vrací do Šumperka alespoň formou vyšší odborné školy. Pro nemocnici velikosti Šumperka je to životně důležité.
Jako lékař-neurolog jste prošel v šumperské nemocnici všemi možnými pozicemi od sekundáře přes primariát až na pozici okresního odborníka v oboru. Kam, podle Vašich téměř šedesátiletých zkušeností v oboru, směřuje neurologie v blízké i vzdálenější budoucnosti?
Neurologie nezahyne. Specifika neurologických chorob jsou odlišná od jiných oborů. Díky moderní technice nebude třeba tolik lůžek, pobyt v nemocničním zařízení se bude minimalizovat. Současný elektroencefalograf patří mezi poslední klasické diagnostické metody. Je to evidentní případ, kde v budoucnosti nahradí lékaře umělá inteligence. Je jen potřeba vytvořit program, který bude sám číst charakteristiky křivek, jejichž abnormality budou vloženy do programů. Podobným způsobem se budou vyvíjet i diagnostické metody v dalších medicínských oborech.