Proč jste se rozhodla nastoupit k nám do nemocnice? To pro Vás musí být velká změna…
Sama bych se pro tak velkou změnu asi nerozhodla. Dostala jsem nabídku, která se neodmítá. Zaujala mě a nakonec jsem ji přijala.
Ve Fakultní nemocnici Olomouc jste garantem Ambulance paliativní péče. Je to něco, na co se chcete zaměřit i v Nemocnici Šumperk?
Ano, je to jedna z věcí, na které bych se chtěla zaměřit a v nemocnici ji pomáhat rozvíjet. Jsem přesvědčená o tom, že specializovaná paliativní péče je velmi důležitá. Nutnost jejího rozšiřování se dle mého názoru bude do budoucna dále zvyšovat odvisle od stárnutí populace a prodlužující se průměrné délky života. V mobilním hospici Nejste sami, kde působím již sedmý rok, se mi každý den potvrzuje, že komplexní péče o nemocné na konci jejich života má smysl. A když vidím množství pacientů nejen v Olomouci, ale i zde v Šumperku, cítím, že bude velmi potřebná.
S jakou vizí do nemocnice nastupujete?
Šumperská nemocnice pro mě není úplně neznámá voda. Řadu kolegů znám z telefonických nebo emailových komunikací. Jsem přesvědčena, že nemocnice má velký potenciál v komplexní péči o pacienty, a to jak v péči akutní, tak i té plánované. Předpokladem léčebného úspěchu v každém oboru medicíny je dobrá mezioborová spolupráce. Ráda bych se zapojila do práce mezioborových týmů. Paliativní medicína je dalším tématem, které bych zde ve spolupráci s kolegy chtěla rozvíjet. Patří sem léčba symptomů progredujícího nádorového onemocnění, spolupráce s praktickými lékaři, s ošetřovatelskými a hospicovými službami. Nemohu zapomenout na onkologickou ambulanci, ve které bych chtěla rozšířit spektrum léčebných možností ve spolupráci s Komplexním onkologickým centrem Fakultní nemocnice Olomouc, a rozšířit i spektrum služeb v rámci paliativní péče.
Když se řekne onkologie, tak člověku vyvstane na mysl černý scénář. Na druhou stranu z řady onkologických onemocnění se dnes může člověk úplně vyléčit, a to i díky technologickému pokroku. Navzdory této technologické revoluci bude ale vždy hrát zásadní roli prevence, je to tak?
Ano, máte pravdu. Primární a sekundární prevence je cesta, jak snížit incidenci nádorových onemocnění. Screeningové programy jsou u nás dobře zavedené a dle mého názoru vidíme, že mají smysl ať už u karcinomu prsu, kolorektálního karcinomu, karcinomu prostaty nebo karcinomu děložního čípku. Budeme mít vždy dvě skupiny lidí. Tu, která si uvědomuje důležitost prevence a pak tu, která nebude prevenci akceptovat. Když se budeme bavit za „A“ o vysoké incidenci zhoubných nádorů prsu, tak musíme dodat za „B“, že díky screeningové mamografii a osvětě je stále větší podíl žen, které mají časný a tím také vyléčitelný zhoubný nádor prsu. Na druhé straně jsou ženy, které přijdou na první vyšetření k lékaři s pokročilým karcinomem prsu. Jako zdravotníci s tímto faktem musíme počítat.
A čím je to způsobeno? Nechodí na preventivní prohlídky?
Pokud se týče karcinomu prsu, mohou to být osamělé starší ženy, které nikoho nemají. Není, kdo by jim řekl o prevenci nebo kdo by je k lékaři doprovodil.
A když poohlédneme od rakoviny prsu, ale vezmeme to spíše všeobecně, jak si na tom jako společnost z hlediska prevence stojíme? Chodíme na preventivní prohlídky?
Myslím si a jsem za to ráda, že dnes přibývá jednotlivců a celých rodin, které mají zájem o své zdraví. Dodržují zdravý životní styl, hledají si informace, mnohdy sami stojí například o genetické vyšetření. Jsou více proaktivní. Tento pokrok se s obdobím před dvaceti lety nedá srovnat. Velký podíl v tom nejlepším slova smyslu na tom má i medializace problematiky, internet, sociální sítě. Mladí lidé jsou dnes mnohem otevřenější, pružnější. V České republice máme výhodu v tom, že nemáme prakticky žádná omezení dostupnosti péče. Takže když má člověk zájem a chce, vždy si cestu ke svému odborníkovi najde, ať už je to praktický lékař, genetik, onkolog nebo gastroenterolog.
Pokud je někomu diagnostikováno nádorové onemocnění, jste to Vy, kdo pacientovi říká diagnózu nebo se k Vám dostanou zpravidla pacienti, kteří už o své nemoci ví?
K nám na onkologii se pacienti dostávají většinou s již histologicky potvrzeným nádorovým onemocněním. O výsledku jsou informováni od lékaře, který postavil diagnózu. U starších pacientů, ale nejen u nich, se stává, že primární informaci o svém nádorovém onemocnění popřou, a potom přicházejí k onkologovi se sdělením, že je „nikdo neinformoval.“ Naším úkolem potom je trpělivě, empaticky a srozumitelně nemocného informovat znovu.
Jaká je pak Vaše reakce?
Hovoříme s nimi a oni si pak zpětně uvědomí, že už jim „to“ vlastně někdo řekl. Jsme zvyklí některé informace opakovat, ověřovat si, zda nemocný pochopil podstatu řečeného. Někdy nastává další přirozená reakce, nejen u pokročilých malignit, kdy se pacienti ptají, jestli má plánování onkologické léčby smysl. To se jim pak snažím vysvětlit, že kdyby to smysl nemělo, tak tu spolu nesedíme a neplánujeme další kroky. Velmi významnou přidanou hodnotou je přítomnost rodiny či blízké osoby nemocného u těchto mnohdy emočně vypjatých rozhovorů.
Proč je tu důležitá přítomnost rodiny?
Kdybych se dostala do podobné situace, určitě bych chtěla mít po svém boku někoho, kdo tu informaci slyší se mnou a se kterým ji mohu, až vyjdu z ordinace, probrat. Víte, pro nás onkology je první setkání s pacientem zásadně důležité z pohledu důvěry a navázání spolupráce. Je to proto, že nemocné máme v péči dlouhodobě. Pokud se léčba zdaří, tak k nám dochází na pravidelné dispenzární kontroly. Při progresi nemoci jsme s nemocným a jeho rodinou někdy až do konce jejich životní cesty, a na té je důvěra také důležitá.
Znám příběhy lidí, kteří to vzdali jen kvůli chybějící empatii některých lékařů. Pokud už je někomu odhalena rakovina v pokročilém stádiu, jak se taková informace pacientovi vlastně sděluje? Předpokládám, že v tomhle ohledu neexistuje žádný „universální postup“.
Ano, máte opět pravdu. Žádný takový „postup“ skutečně neexistuje. Každý pacient je jiný. Velmi důležité je znát podrobně anamnézu každého pacienta, a to ještě před tím, než vstoupí do ordinace. Je dobré znát neverbální komunikaci, mnohdy nám řekne více, než ta verbální. Většina nemocných je ve stresu, jsou v situaci, která je ohrožuje na zdraví, životě…Dám jim najevo, že jsem tam pro ně. Vy se mě sice ptáte na pacienty v pokročilé fázi nádorového onemocnění, ale já si myslím, že ke každému pacientovi bychom měli přistupovat individuálně, zmírnit jeho obavy, informovat, že jsme na stejné straně barikády v boji s nepřítelem. Nahlížet na každého pacienta jako na člověka, ne jako na diagnózu.
Ne každý příběh mívá šťastný konec, a to bohužel i u mladých lidí. Máte můj obrovský obdiv za to, co děláte. Jak se Vám daří unést tu „tíhu“ Vaší profese?
Má práce je velmi pestrá, každý den přináší něco nového – dobrého i horšího. Musím počítat s tím, že přijde máma dvou malých dětí a bude mít pokročilý nevyléčitelný karcinom prsu. Nebo přijde mladá pacientka, které v těhotenství zjistili sarkom na noze. Dnes je v pořádku a má krásnou pětiletou holčičku. Měla jsem v péči mnoho mladých lidí, kteří zemřeli, protože nemoc nakonec zvítězila. Když pacient svůj boj s nemocí nakonec prohraje, tak pro mě je důležité říct si, že jsem pro něj udělala maximum a nešlo udělat víc. Dokud budou převažovat v mé práci pozitiva a ano, jsou i v onkologii, tak u ní zůstanu.
Daří se Vám nenosit práci domů?
Řekla bych, že jsem se již naučila oddělovat soukromí a práci. Ale přiznávám, že ne vždy se mi to daří. Jsem také jenom člověk a jsem za to ráda. Čím dál víc si vážím svého soukromí a volného času. Snažím se relaxovat a nabírat síly tak, abych mohla dělat to, co mě baví a naplňuje.
A prozradíte nám, jakým způsobem relaxujete?
Ráda čtu, velmi ráda cestuji a poznávám nová místa, města, lidi. Cestování mi v posledních třech letech chybělo, takže se těším, že to brzy napravím, v nejbližší době určitě poznáváním Šumperka a jeho okolí. Jsem milovník jedno i dvoustopých vozidel. V zimě ráda lyžuji, několik let praktikuji jógu. Důležitá je pro mě rodina a přátelé. Bez kvalitního zázemí není možné dělat dlouhodobě žádnou práci.
A v létě Vás tady v nemocnici uvidíme na motorce?
To možná jo…Já mám sice jen skútr, ale mám v plánu přesedlat na motorku, takže kolegové z traumatologie možná budou mít co dělat. (smích)