■ Jaké bylo Vaše dětství ve třicátých letech v době první republiky? Bez televize, bez internetu, bez obrovského množství informací, kterými jsou zahrnovány dnešní děti?
O takových vymoženostech se nám samozřejmě ani nezdálo. Dětství jsem prožila v Hradci Králové. Po naší ulici v té době nejezdila téměř žádná auta. Hlavními dopravními prostředky byly vozíky tažené koněm nebo lidskou silou. Hrála jsem si doma s panenkami, ale venku kamarádila spíše s kluky, takže jsem občas přišla domů potlučená z našich společných her. Nikdo nás neorganizoval, náplň volného času jsme si vymýšleli sami. Tatínek hrával na housle a mně se hudba již tenkrát moc líbila. Poslouchala jsem ji v rozhlase, který nás tenkrát spojoval se světem, a také jsem se na housle učila hrát.
■ A pak přišla válka…
Ano, to nebylo lehké období. Ale děti si dokáží i v takových chvílích najít nějaká pozitiva. Byli jsme rádi, když jsme místo vyučování běželi při leteckém poplachu do sklepních katakomb, kde byly kryty. Hradec naštěstí nebyl bombardováním zasažen, hůře na tom byly sousední Pardubice. Dědeček mi ve válečné době koupil klavír a začala jsem chodit na pravidelné hodiny, to mi dělalo velkou radost a hudba mě pak provázela celým životem. To piano mám doma dodnes. Maminka se bála totálního nasazení, tak raději otěhotněla a v roce 1944 se mi narodil bráška a pak ještě jeden v roce 1948. Nejspíš z radosti, že válka skončila. Maminka na tom nebyla v té době zdravotně dobře, pomáhala jsem doma se vším a o bratry se starala. Často na mně byla veškerá péče o rodinu.
■ Vzpomenete si na konkrétní moment, kdy jste se rozhodla stát lékařkou?
Díky své lásce k hudbě jsem nejdříve uvažovala, že bych studovala konzervatoř, ale nakonec zvítězila medicína. Velký vliv na mé rozhodnutí měly knihy, které napsal Paul de Kruif. Dostaly se mi do ruky v roce 1947 na táborech pořádaných mladými křesťany. Kruif byl americký mikrobiolog, který ve svých knihách přibližoval lékařskou vědu zajímavými příběhy a pochopitelnou formou. To mě zaujalo a už to ve mně zůstalo. Učila jsem se také dobře, proto jsem se rozhodla jít po gymnáziu k přijímačkám na medicínu doma v Hradci. Při pohovoru se podívali na mé vysvědčení, pokyvovali hlavou, měla jsem vyznamenání a nejdřív to vypadalo dobře. Jenže tatínek pracoval jako obchodní příručí, nebyl v KSČ a maminka byla v domácnosti, starala se o rodinu. To nebyl v té době žádaný kádrový profil, tak jsem se dozvěděla, že nejsem přijata. Zkusila jsem ještě přijímačky v Praze, ale verdikt byl stejný, oficiálně pro velký zájem nepřijata.
■ Jak jste se s takovou nespravedlností vyrovnala? To asi není lehká chvíle pro osmnáctiletou dívku.
Vrátila jsem se zpět na Vojenskou lékařskou akademii do Hradce, na osobním oddělení jsem sdělila, jak jsem dopadla, a ptala se, zda pro mne nemají práci. Odpověď zněla „nemáme“. Ze zoufalství jsem se rozplakala. Mám maturitu, vyznamenání a nemám práci, co mám tedy dělat? Po chvíli se nade mnou slitovali a řekli, že by vlastně potřebovali laborantku na soudním lékařství. To jsem samozřejmě ráda přijala. Šla jsem se hned představit šéfovi, který o mně ještě ani nevěděl, ale ptal se, zda mám šikovné ruce, jestli pletu, háčkuju, vyšívám. Později jsem pochopila proč. Bylo to třeba k histologickým preparátům a pokusům, dělali jsme tenké řezy z očí králíků a připravovali různé vzorky pod mikroskop, na to byly šikovné ruce opravdu třeba. Hlavně jsem ale chodila na pitevnu, zapisovala jsem, ale také jsem se mohla podívat do mikroskopu. Na soudní pitevně jsem viděla těla, naživo to bylo mnohem horší než v televizním krimiseriálu. Poprvé jsem také viděla, co dokáže s tělem rakovina, učila jsem se rozlišit zdravé a postižené orgány. To byla skvělá příležitost. Můj šéf věděl, že jsem se nedostala na medicínu, a po dvou letech mě přesvědčil, že se mám znovu hlásit. Tentokrát jsem jela do Brna a s jeho doporučením jsem se konečně na medicínu dostala.
■ Co stálo za rozhodnutím zaměřit se právě na onkologii? Slovo rakovina v té době znamenalo konec života a raději se ani nevyslovovalo.
Ovlivnil mě „trénink“ z hradecké pitevny. Viděla jsem tam hodně onkologicky zasažených pacientů a věděla jsem o tomto oboru opravdu hodně. Hledala jsem již v době studia něco příbuzného. Přihlásila jsem se jako pomocná síla na patologii. Tehdejší skvělý vedoucí katedry patologické anatomie, profesor MUDr. Jaroslav Švejda, mě dokonce nechal, abych učila mladší kolegy pitvat. Jedním z mých „žáků“ byl tehdy Jan Korger, pozdější primář chirurgie v Šumperku. A také jsem si přivydělala měsíčně až sto padesát korun, což bylo tehdy dost peněz.
Úžasné bylo, že mě pan profesor nechal samostatně pracovat. Jednou přišel přebírat pitvy, stála jsem u těla mladíka, který měl zhoubný sarkom a všude metastázy. Pan profesor přišel ke mně a ptal se „Tak co Jiřino, ještě chcete pořád na patologii?“ Viděla jsem tu hrůzu a co to s člověkem dělá. Ale byla to pro mě úžasná škola a základ mé pozdější práce.
■ Jakým řízením osudu jste nakonec zakotvila v Šumperku?
Tehdy byla doba umístěnek. S manželem, který studoval zubní lékařství, jsme se brali ještě na studiích, abychom dostali společné umístění. Chtěli jsme do Hradce, ale tam nebylo kde bydlet, pak do Olomouce, tam zase nebylo místo pro oba. Doporučili nám Rýmařov nebo Šumperk. Nakonec jsme si tedy vybrali Šumperk, líbilo se nám tady. Bylo těžké najít bydlení, manžel nejdříve bydlel v nějaké komůrce pro služku na poliklinice, pak ve větší místnosti, která byla přehrazena na dvě části velkými obrazy Lenina a Stalina. Teprve po roce jsem přišla za manželem, protože studium všeobecné medicíny bylo o rok delší než zubařina. Manžel se stal závodním zubařem v Prametu a konečně jsme v roce 1961 dostali byt. V Šumperku jsem prošla nejdříve očním oddělením a internou. Po krátké mateřské, tenkrát to byly čtyři měsíce, si mě zavolal tehdejší ředitel Dušan Fügner starší s návrhem, abych dělala onkologii. Tak jsem v roce 1961 zahájila práci na část úvazku a už jsem u ní zůstala.
■ Podmínky pro tento teprve se rozvíjející obor asi v té době nebyly úplně ideální…
To opravdu nebyly. Nově založená onkologie obdržela jednu malou místnost s kartotékou, ve které převažovala evidence mrtvých. Kartotéku jsme nejdříve se sestrou vyčistily a začaly pracovat se živými. Později nám byla přidělena místnost na bývalé interně. To už byla paráda, měla jsem tam dokonce i vlastní stůl. Pak nás ale zase přemístili do budovy rentgenu, měli jsme průchozí kancelář, šéf rentgenu musel do své pracovny chodit přes nás. Nakonec ordinace skončila v suterénu v bývalé porodnici, tam už to bylo stabilnější.
■ Jak se dalo v takových podmínkách vůbec pracovat? Jakým směrem jste zaměřila další práci?
Pochopila jsem jednu důležitou věc. Všechno je především o prevenci. Soustředila jsem se na ženy s karcinomem prsu. Již v roce 1966 jsem vydala leták s návodem k samovyšetření prsu. Pořádala jsem přednášky přes Červený kříž, objela jsem všechny obce a závody. Když to nešlo jinak, tak jsem přednášela třeba i o svačinové přestávce, zvláště tam, kde byly skoro jenom ženy, jako v tehdejším Moravolenu a Hedvě. V Olšanských papírnách jsem našla takové pochopení, že jsem ženy vyšetřovala přímo na místě. Na celostátní úrovni vyšel první informační leták s návodem na samovyšetření prsu teprve v roce 1973. V roce 1975 byl pak zahájen systematický program preventivních prohlídek ve čtyřech okresech v republice, jedním z nich byl Šumperk.
■ Byly v té době vytvořeny v Československu podmínky pro léčbu nádorů? Byly dostupné léky a podpora této specializaci?
Jediná operativní léčba byla ablace, tedy odstranění celého prsu. Díky své dosavadní praxi jsem věděla, že je třeba získat vzorek tkáně, řádně jej vyšetřit a pak přijmout rozhodnutí. Významnou roli hrál čas. Jenomže laboratoře byly v Olomouci, než se mi vrátil výsledek, utekl měsíc. To byla příliš dlouhá doba. Mezitím jsem také jezdila na stáže, kde jsem asistovala při ozařování. Z dnešního pohledu by bylo asi trochu úsměvné vidět zaměřování paprsku pomocí logaritmického pravítka, abychom přesně určili ozařovaný bod. Inspirovala jsem se u MUDr. Šimečky punkcí uzlin a jiných různých hmatatelných nálezů a začala odebírat tenkou jehlou vzorky napadené tkáně v prsu. Pak už vzorky, které jsem odebrala, na sklíčkách barvila laboratoř v nemocnici a já jsem měla výsledek hned. To byl velký posun. Dělala jsem si vlastní atlas z odebraných vzorků a učila se pod mikroskopem porovnávat zdravou tkáň s různými druhy onemocnění. Jak moc se mi hodila praxe na pitevnách! Pro mě to byla krásná práce, do mikroskopu jsem se dívala ráda už od dob, kdy jsem pracovala v laboratoři v Hradci. Hlavní ale bylo, že následná operace proběhla po vyšetření v řádu dnů, nikoliv měsíců. Hra o čas je u některých nádorů rozhodující.
■ Existovala již v té době spolupráce mezi odbornými pracovišti? Bylo možné se někde poradit?
Měla jsem dobrou spolupráci s kolegy na Žlutém kopci v Brně. Sice nejdříve striktně odmítli moji metodu odebírání vzorků tenkou jehlou, přímo ji odsuzovali. Za nějaký čas se mi ale omluvili a tato metoda se dále používala. Chyběla nám odborná literatura, něco málo bylo v ruštině. Výsledky západních výzkumů se k nám dostávaly, pokud vůbec, tak velmi opožděně. Na Žlutém kopci v Brně byli ke mně vstřícní. Nechali mě cokoli prohlížet nebo studovat, pomohli mi také s léky. K dispozici byla pouze cytostatika, jinak byla nabídka velmi chabá. Občas jsem z Brna vezla léky v tašce, někdy i na karcinom prostaty. Běžně nebyly potřebné léky k dostání. V Brně se také experimentovalo s autoimunitní reakcí. Na stehně pacienta se jemně vyškrabala mřížka a na ni se nakapala BCG vakcína, která měla vyvolat reakci organismu, který si pak měl s nádorem poradit. Později se začal používat k vyšetření ultrazvuk, ten upřesňoval nálezy zjištěné pohmatem.
■ Liga proti rakovině oslaví příští rok pětatřicáté výročí. Bylo toho o ní napsáno již mnoho, žluté kvítky v květnu již odmítne jen málokdo. Je to organizace, která má obrovskou zásluhu na tom, že se onkologická onemocnění, jejich prevence a léčba staly věcí veřejnou a z výrazu rakovina do značné míry opadl ten hrůzný podtext, že rakovina se rovná konec. Jak významnou roli v léčbě hraje lidská psychika? A jak v tom pomáhá Liga?
Celostátně vznikla organizace v roce 1990, v Šumperku jsem ji pak zakládala v roce 1991. Na první schůzku přišlo 20 členů, většinou ženy z mé ordinace. Nejvíce měla organizace 140 členů. Smyslem ligy bylo od začátku ukázat a dokázat všem, že rakovina není beznadějná diagnóza. Na psychiku mají příznivý vliv setkávání, výměna zkušeností, vzájemné povzbuzování a vyprávění pozitivních příběhů. Všichni mají možnost se svěřit se svým problémem a samozřejmě si nechat odborně poradit. Později se k setkávání přidaly rekondiční pobyty, které si časem získaly velkou oblibu. Vždy jsem trvala na tom, aby to nebyla pouze rekreace, ale součástí pobytů musí být cvičení a rehabilitace. Začínalo se s léčebnými pobyty v Lipové Lázních, později na Vysočině a v Teplicích nad Bečvou. Nyní se jezdí do Nového Jičína a ženy spolupracují s oblíbeným fyzioterapeutem, který za nimi na cvičení dojíždí.
■ Máte na závěr pro čtenáře doporučení, jak nakládat s životem, abychom se onkologickým chorobám co nejvíce vyhnuli?
Víme, že část příčin je genetická a úplně eliminovat onemocnění není možné. Ale i v této oblasti nastal velký pokrok, a pokud má někdo nádory prsu v rodině, mohou děvčata absolvovat genetická vyšetření, která odhalí dědičná rizika. Pak je samozřejmě nutné věnovat ještě více pozornosti preventivním prohlídkám a případné onemocnění odhalit včas. To je v současné době klíčové. Všichni ví, že největšími riziky jsou kouření a alkohol, ale když jsem zkusila vést poradnu k odvykání kouření, tak jsem moc neuspěla a práci jsem ukončila. Pánové nebyli tak vnímaví jako ženy. Pokud už se ale onemocnění vyskytne, tak je důležité mít dobrou mysl a víru v uzdravení. Ve srovnání se šedesátými léty jsou dnešní možnosti vyléčení, či alespoň výrazného prodloužení kvalitního života, nesrovnatelné a procentuální šance na dobrý konec léčby je vysoká.
