Co obnáší práce kaplana v nemocnici? Na prvním místě je to čas věnovaný pacientovi. Samotný název této pracovní pozice může být ale pro někoho zavádějící. Tuto službu totiž velmi často využívají i lidé, kteří se za věřící nepovažují. Své životní poslání přibližují kaplani Nemocnice Šumperk Mgr. Ing. Pavlína Pospíšilová a Mgr. František Klíč.
František: Zcela se ztotožňuji s mottem kaplanské služby „Být nablízku“. Domnívám se, že je to přesně smysl kaplanské služby. Lidé v nemocnici prožívají mnohdy zásadní změny svého dosavadního způsobu života v souvislosti se změnou svého zdravotního stavu. Potřebují povzbuzení, aby to nevzdávali, naději a ujištění v tom, že jejich život má smysl i přesto, že mnoho věcí už nebudou moci dělat tak jako dřív. Naše služba se samozřejmě nedotýká jen těchto hraničních životních situací. I ten, kdo je u nás v nemocnici hospitalizován pouze krátkodobě, má prostor k přemýšlení o svém životě a vztazích, které prožívá. Právě pro tyto pacienty můžeme být těmi, kdo naslouchají a doprovází. Mezi základní činnosti kaplanské služby patří i naplňování náboženských potřeb pacientů, což je koordinováno s duchovními jednotlivých církví. Tito duchovní přicházejí za nemocnými a udělují jim konkrétní služby, například svátosti, konání bohoslužeb atd.
Kaplani ale vstupují také do role aktivizačních pracovníků. Samozřejmě k tomu potřebují pomocníky. Těmi jsou dobrovolníci z řad občanů, kteří chtějí věnovat svůj čas a své schopnosti nemocným. Aby služba dobrovolníků probíhala podle pravidel, funguje kaplan jako jejich koordinátor. Do toho bychom mohli zahrnout také koordinaci dalších specifických služeb, například zooterapii a muzikoterapii. Kaplani bývají ale povoláni i k tomu, aby v mimořádných situacích poskytovali pacientům i personálu krizovou intervenci.
Nejsme tu ale jen pro nemocné. Nedílnou součástí naší služby je i podpora zdravotníků. Služba zdravotníků je velice náročná a vyčerpávající, obzvlášť v této době. Kaplani jim proto mají být nablízku jako první záchytný bod z důvodu možnosti jejich profesního i lidského vyhoření.
Svůj výčet činností bych mohl uzavřít službou poradenství pro pozůstalé, které směřuje ke všem, jimž v nemocnici zemřel někdo blízký.
Jak moc se liší vaše práce v době koronavirové?
Pavlína: Ve své krátce trvající pozici nemocniční kaplanky jsem ani jinou dobu, než tu koronavirovou, nezažila. Když mi naše předchůdkyně Mgr. Lenka Topolanová předávala celou poměrně obsáhlou agendu, týkající se dobrovolníků, dobrovolnického programu a dalších aktivit, které byly v podstatě už léta pravidelně realizovány na sociálním úseku a ošetřovatelských lůžkách, proběhlo mi hlavou: teda, jak tohle všechno zkoordinovat, na nic a nikoho nezapomenout, to teda netuším. Nakonec dobrovolníků mohlo přijít v loňském létě jen pár a pouze několikrát. K veliké lítosti klientů, pacientů i zdravotníků byly (snad dočasně) pozastaveny návštěvy zooterapeutů a muzikoterapeutky, aktivity pečovatelského kroužku a veškeré společné duchovní aktivity vč. bohoslužeb. Smysl naší služby se tak přesunul více k lůžkům pacientů a k osobním rozhovorům. Stále ale zůstává zájem o zprostředkování kontaktů pacientů s knězem a o svátosti. Co ale v době koronavirové „frčí“ nejvíc? Jednoznačně zprostředkovávání videohovorů pacientů s rodinou. Na podzim loňského roku mě potěšilo, když jedna naše dlouhodobě hospitalizovaná pacientka mohla takto vidět svého týden starého pravnoučka, který se narodil a bydlí s rodinou její vnučky v Texasu.
Je rozdíl být kaplanem v nemocnici a mimo ni?
František: Pojem „kaplan“ je mnohoznačný a v původním významu je to označení pro pomocného duchovního v církvi. Muže, který je vysvěcen na kněze. Naproti tomu kaplanská služba v nemocnici není spojena se svěcením osoby, která tuto službu vykonává, tzn. může ji vykonávat i žena. Služba má ekumenický rozměr (týká se všech křesťanských církví), dokonce i mezináboženský a je směřována pouze k personálu, pacientům a případně jejich příbuzným.
Stalo se vám někdy, že jste neuměli odpovědět nebo poradit?
Pavlína: Jejda, to se mi děje velice často (smích). Nejvíce asi, když se setkávám s lidskou bezmocí, beznadějí a situacemi, ze kterých z lidského pohledu není žádné východisko. To mi pak přijde každé mé slovo úplně marné a nedostačující. V těchto chvílích se snažím spíše mlčet a s člověkem prostě „jen být“ a v duchu se modlím. Prosím Boha o pomoc, o vnitřní pokoj, o vyřešení neřešitelného. Zkrátka, jak a co mě zrovna napadá. Asi právě tehdy si nejvíce uvědomuji, jaký poklad mám v tom, že věřím. Že věřím Bohu, který mě slyší. I když třeba dlouho neodpovídá. To už je ale jiná kapitola.
Vidíte výhodu v tom, že jste dva, myslím tím muž a žena?
Pavlína: Určitě ano. Řekla bych, že se s kolegou Františkem báječně doplňujeme, a že je to pro naši kaplanskou službu velice přínosné. Také vnímám, že pro pacienty je fajn, když si mohou vybrat mezi mužem a ženou. Někdy prostě má žena čistě přirozeně větší důvěru a pocit blízkosti k ženě a muž zase k muži. Ale není to samozřejmě pravidlem.
Co vás přimělo k výběru tohoto povolání nebo spíš poslání?
Pavlína: Po maturitě jsem vystudovala dopravní fakultu na ČVUT v Praze. Pak jsem několik let učila na SŠ ekonomické odborné předměty. Navzdory tomu, že jsem měla k mladým lidem velice blízko a práce s nimi mě hodně bavila, tak mi to najednou jaksi přestalo stačit. Předávat mladým lidem do života znalost drážních předpisů nebo základních ekonomických principů mi přišlo málo. Říkala jsem si, že život je přeci ještě i o něčem jiném. V mých očích o něčem důležitějším a smysluplnějším. Ve svých dvaceti šesti letech jsem začala studovat teologii a můj život se tím začal ubírat jiným směrem. Stala jsem se pastorační asistentkou ve farnosti, dobrovolnou duchovní a později kaplankou v jedné pražské věznici. Kvůli své tehdejší kaplanské službě jsem se rozhodla absolvovat i pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik. Před pár lety jsem se provdala na Moravu a narodil se mi syn. Necelé dva roky na to jsme s manželem čekali ještě holčičku. Už během těhotenství jsme se dozvěděli, že se narodí s vážnou srdeční vadou. Porod byl tedy směrován do pražské Nemocnice v Motole. Veronika se narodila 12. března 2018 a ukázalo se, že její srdíčko nelze operovat a že bude převezena do FN v Olomouci k paliativní péči. Tam jsem se setkala s nemocniční kaplankou a zároveň diecézní koordinátorkou všech nemocničních kaplanů paní doktorkou Hošťálkovou. Ona v tu dobu přemýšlela o nástupcích za kaplanku Lenku Topolanovou v Nemocnici Šumperk. Tuto možnost služby mi nabídla a já prostě jen řekla „ano“. Takže vlastně nevím, jestli jsem si toto povolání nebo spíš poslání vybrala já anebo jestli si spíš ono vybralo mě.
S čím za vámi „chodí“ lidé nejčastěji?
František: Oblast poskytování duchovních služeb je široká a je závislá na tom, co právě konkrétní pacient prožívá. Jsou to velmi osobní a vztahové záležitosti, obavy, strach z existenciálního ohrožení nebo prostá potřeba lidského kontaktu. Taky konkrétní realizace duchovních potřeb prostřednictvím duchovního konkrétní církve.
Mnohdy řešíte těžké životní situace, umíte se od těchto prožitků a starostí oprostit, jakou na to máte metodu?
František: Lidé, kteří v nemocnici prožívají své existenciální trauma, si uvědomují, že jsou v této situaci velmi osamoceni. Troufám si říct, že je to problém každého umírajícího, ať už je věřící nebo ne. Kaplan u takového člověka má být právě proto, že mu pomáhá nést kříž při vrcholu jeho pozemského putování. Zní to možná nadneseně, ale doprovázet těžce nemocného člověka je skutečně o plném vnitřním nasazení. Teprve potom může pacient pocítit službu jako smysluplnou a přinášející úlevu. Co se týká mé osoby a metody, jak s tímto pracovat, tak mi pomáhá co možná nejvíce si připomínat základní skutečnost mé osobní víry. Věřím v Ježíše Krista Spasitele a vím, že všechno lidské trápení a nemoci On už vykoupil svým utrpením. Já jako kaplan tedy pouze zprostředkovávám pacientovi tento kontakt s Živým a Zachraňujícím Kristem. Vědomí této skutečnosti mě osvobozuje od přílišné zátěže nést v sobě drama tolika lidských příběhů s vědomím, že jim v jejich trápení nemohu pomoci. Proto je také neustále v modlitbě svěřuji do Boží péče.