■ Vzpomenete si, kdy jste se rozhodl, že chcete studovat medicínu a stát se lékařem?
Moje cesta ke studiu medicíny nebyla úplně jednoduchá. Velkou motivací byl pro mě můj strýc, který pracoval jako praktický lékař ve Vsetíně. Promoval, když mi bylo sedm let, a já jsem byl s mojí maminkou té slavnosti přítomen. V té chvíli se mi zrodila v hlavě myšlenka, že chci být také lékařem, a už mě nepustila. Otec, který pracoval jako profesor na gymnáziu v Prostějově, nebyl mým rozhodnutím nijak nadšen a doslova mi bránil jít na medicínu. Viděl mě jako filozofa a lingvistu, což byla jeho profese. Nakonec to ale rozhodla maminka, která mě podpořila, a po ukončení studia na prostějovském gymnáziu jsem se přihlásil na fakultu do Olomouce.
■ Vzpomenete si na studentské začátky na lékařské fakultě?
Ten příběh bude zřejmě dnešní mladé generaci připadat neuvěřitelný. Ale taková byla doba. V roce 1957 jsem úspěšně složil přijímací zkoušku na fakultu všeobecné medicíny. A vzápětí jsem dostal na stůl k podpisu smlouvu, ve které jsem se musel zavázat, že nejdříve nastoupím jako horník na dole Pionýr v Karviné. Rodiče byli naprosto zděšeni. To, že budu fárat do dolu 600 metrů pod zem a tam dobývat uhlí, prožívali opravdu velmi těžce. Nicméně mi bylo oficiálně sděleno, že nemám ten správný proletářský původ a před nástupem na studia se mám sblížit s dělnickou profesí. Nic jiného mi nezbývalo. Před nástupem do práce jsme absolvovali asi dvouhodinové zaškolení a hned sfárali stovky metrů pod zem. Tam jsem se mimochodem potkal s pozdějším kolegou – chirurgem Antonínem Zámečníkem, který sdílel stejný osud. Odpracovali jsme měsíc v uhelném dole a pak teprve mohli zasednout do fakultních učeben a absolvovat studium všeobecné medicíny.
■ Kam vedly Vaše lékařské kroky po ukončení studia?
Končil jsem ještě v době umístěnek. Po promoci jsem tedy byl vyslán do nemocnice v Šumperku na jeden rok. Trochu se to protáhlo. O trochu více než šedesát let. Také díky tomu, že jsem se zde seznámil s mojí ženou, byl jsem v Šumperku „přikován“. Díky její značné trpělivosti jsem svoji práci mohl dělat a byl mi umožněn odborný rozvoj v mém oboru.
■ Jakým řízením osudu jste zvolil jako odbornost právě ORL? A jak pokračovala Vaše lékařská kariéra v Šumperku?
Měl jsem možnost absolvovat stáž v nemocnici v Ostravě – Zábřehu u jednoho z nejlepších odborníků v oboru. Ten mi doslova imponoval, osvětlil mi obor i praxi takovým způsobem, že jsem se pro tento druh medicíny nadchnul. Dalším velkým vzorem mi byl tehdejší primář ORL v Šumperku MUDr. Valenta. Špičkový odborník a operatér, od kterého jsem se učil a mohl vedle něj deset let pracovat. Bylo mi ctí po úspěšném konkurzním řízení nastoupit v květnu 1975 na primářskou funkci a pokračovat v jeho šlépějích. Z oddělení jsem odcházel v roce 2004 po devětadvaceti letech primariátu. Pak jsem ještě pracoval v Lékařském domě do roku 2021. Vedle toho jsem také působil jako revizní lékař a krajský soudní znalec v oboru.
■ Byla již v době Vašich lékařských začátků možnost dalšího vzdělávání a specializace?
Primář Valenta mi umožnil absolvovat kurz bronchoskopie ve Výzkumném ústavu tuberkulózy a respiračních nemocí v Praze na Bulovce. Díky tomu jsem se pak věnoval endoskopii a hlavně akutním stavům, při kterých byla třeba extrakce cizích těles, většinou u dětí. V čekárně jsme pak měli dlouho výstavku všeho, co jsme dokázali odstranit z jícnu a plic. Mince, knoflíky, kuličky, kousky různých stavebnic a třeba i zubní protézy. Nakonec nám je ale někdo z čekárny ukradl. Později jsem se zabýval také plastikami nosu, které jsem se naučil jak od primáře Valenty, tak i od profesora Bařinky, který tehdy působil jako špičkový plastický chirurg v Brně.
■ Můžete porovnat možnosti medicíny v době, kdy jste na počátku 60. let vstupoval do praxe, a dnes?
Zkusím to uvést na praktickém příkladu. Při prvním vstupu na oddělení s primářem Valentou jsem viděl najednou tři děti s provedenou tracheotomií (umělé vyvedení průdušnice na povrch těla). Přímo na oddělení docházelo k tomu, že bylo třeba řešit urgentní případy a zachránit hlavně malým pacientům život. Tyto stavy jsou dnes hospitalizovány pod kontrolou přístrojů a speciálně vyškoleného personálu na odděleních ARO. Jenomže taková odbornost v době mých začátků v nemocnici neexistovala. Také proto fungovala v té době na našem oddělení se třiceti čtyřmi lůžky nepřetržitá lékařská služba.
■ Jaká byla situace v době Vaší lékařské a primářské praxe s přístrojovým vybavením?
Mnohem složitější než dnes. Bylo obtížné získat špičkovou zahraniční techniku a už vůbec nebylo možné na její nákup vygenerovat finanční prostředky z hospodaření samotné nemocnice. Ale díky spřáteleným firmám a dobrým vztahům s jejich vedením se nám například podařilo zakoupit v roce 1982 jeden z prvních bronchoskopů japonské výroby. Dnes jsou úplnou samozřejmostí mnohem vyspělejší technologie v každé ORL ambulanci. Přístrojová technika v medicíně se vyvíjí čím dál rychleji, ale hlavně je v současné době možno bez problémů špičkové vybavení objednat a dovézt.
■ Pro každého lékaře je důležitá i „nepracovní“ část života a relaxace po náročné službě…
Nějaká forma odreagování je nutnost. Už na fakultě v padesátých letech nás učili, že je nezbytné kompenzovat studium pohybem. A platí to i při lékařské praxi. Také primář Valenta byl významným sportovcem, hrál vrcholově volejbal a velmi dobře tenis a byl pro mě příkladem. Již na začátku své praxe v Šumperku jsem se šel podívat na tenisové kurty a potkal se s dnešní šumperskou tenisovou legendou Františkem Čechem. Dodnes si chodím tenis zahrát, tedy pokud není třicet ve stínu jako právě teď.
■ Našel byste v průběhu své téměř šedesátileté lékařské a primářské kariéry momenty, které Vám udělaly opravdu radost?
Těch by se našlo určitě hodně. Ale největší radost mám z toho, že během mé práce na ORL v šumperské nemocnici vyrostlo třináct lékařů a lékařek, skvělých odborníků, kteří dnes pracují a pomáhají lidem na mnoha místech v regionu i mimo něj. Bylo pro mne radostí s nimi pracovat. Na závěr bych rád ocenil také celou řadu zdravotních sester, které se mnou pracovaly. Byly, jsou a budou nepostradatelné při péči o pacienty v každé době.